Komparace nadačního fondu a svěřenského fondu – podobné, ale rozdílné instituty

Institut svěřenského a nadačního fondu patří k významným právním nástrojům využívaným ke správě majetku. Každý z těchto institutů zpravidla sleduje zajištění ochrany majetku, nastavení jeho mezigeneračního předání, jasné stanovení pravidel pro plnění obmyšleným či zajištění celistvosti majetku a zabránění jeho rozdrobení do budoucna. Oba tyto nástroje jsou vnímány jako velmi podobné, nicméně se od sebe liší zejména svou povahou, vnitřní strukturou, mírou kontroly, případně i účelem, pro který mohou být využívány.

Na první pohled mohou tyto instituty působit podobně, neboť oba umožňují vyčlenění, resp. vložení majetku do založené entity pro správu majetku a jeho následnou správu k předem určenému účelu. Při bližším pohledu se však ukazuje, že tyto instituty vykazují určité odlišnosti, které mohou hrát při výběru konkrétní entity pro správu majetku významnou roli.

Nadační fond má právní subjektivitu, tedy způsobilost mít práva a povinnosti v mezích právního řádu. To představuje jeden z hlavních rozdílů oproti svěřenskému fondu, který je entitou bez právní subjektivity. Uvedené nicméně tak zcela neplatí z pohledu daňového práva, které svěřenskému fondu přiznává daňově právní subjektivitu a se svěřenskými fondy pracuje obdobně jako s právnickými osobami. Vzhledem k absenci právní osobnosti však nemůže sám svěřenský fond například uzavírat smlouvy. Za svěřenský fond proto jedná svěřenský správce, který vystupuje svým jménem, avšak jedná ve prospěch svěřenského fondu.

Svěřenský fond tak představuje specifický institut českého práva, který vytváří tzv. autonomní jmění – majetek oddělený od majetku zakladatele, správce i osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno. Majetek ve svěřenském fondu tak existuje bez vlastníka, ale je spravován podle pravidel stanovených při jeho vzniku zakladatelem v zakladatelské dokumentaci.

Svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že jej zakladatel svěří svěřenskému správci, a svěřenský správce se na základě smlouvy nebo pořízení pro případ smrti zavazuje majetek držet a spravovat k určenému účelu. Základním dokumentem svěřenského fondu je statut, který vydává zakladatel. Statut se sepisuje v písemné podobě a musí mít formu veřejné listiny. Na rozdíl od svěřenského fondu se nadační fond zakládá sepsáním zakládací listiny, pro kterou však není zákonem vyžadována zvláštní forma. Statut nadačního fondu pak může podrobněji upravit jeho činnost, strukturu orgánů a pravidla pro nakládání s majetkem. Svěřenský fond vzniká dnem zápisu do evidence svěřenských fondů a nadační fond vzniká dnem zápisu do nadačního rejstříku, čímž zároveň nabývá právní osobnost.

Nadační fond oproti svěřenskému fondu musí mít jako právnická osoba své povinné orgány. Ze zákona je nezbytné zřízení alespoň správní rady jako statutárního orgánu a dále revizora, případně dozorčí rady, která slouží jako kontrolní orgán. Zakladatel však může v zakladatelském právním jednání vymezit i další dobrovolné orgány. Pro správní radu zákon nestanovuje minimální počet členů, ani žádné podmínky jako v případě svěřenského fondu a je tak pouze na zakladateli, zda určí, že správní rada bude jednočlenná či vícečlenná. Členem správní rady tak může být i pouze sám zakladatel či pouze osoba, které plyne z nadačního fondu plnění. To umožňuje zakladateli větší autonomii a flexibilitu při správě fondu bez nutnosti zapojení třetí osoby jakožto dalšího člena správní rady.

Oba instituty – svěřenský fond i nadační fond – mají společné to, že zákon nestanovuje žádnou minimální výši majetku, který do nich musí být vložen. Zakladatel tak může do fondu vyčlenit, resp. vložit libovolný objem majetku podle svých možností a záměrů. To poskytuje určitou flexibilitu při zakládání těchto entit, protože není nutné disponovat vysokým počátečním kapitálem, který by do nich musel být vložen.

Více na pravniprostor.cz